Být ne moc
Všichni se snaží být optimistický, já se ani nemusím snažit, je to jak automatická převodovka!
Sledovala jsem jak se zavírá hrob u kostelíka sv. Matěje.
Protože dopředu jedou lidi, co se smějou.
A všem je pak jedno, že se tři dny nemeješ, když ti nesmrdí nohy.
Když nemám čas jsem taky spokojená, poslední dobou furt dobíhám vlaky, trolejbus, do metra skáču společně se zvukovým signálem! Stihnutelnost podle Idosu je lež.
Směju se, bavím lidi psychologickým rozborem 'Jak se asi cítí číslo 4 mezi 18 a 13 na terči na šipky'.
ALE JÁ SE MÁM DOBŘE! Fakt. Jen to občas padá. Systola a diastola. Jen na Tumbrlu se přizná, že holky co si vyčistí zuby, taky před spaním brečí.
A lidi jsou na mě milý, a já na ně taky, když ve mě proudí krev a oni na mě bezdůvodně nešahají!!
Jela jsem s Geodetem v busu, snažil se, mile vedl smalltalk. O škole, o tom co jsme se dozvěděli o vile Lídy Baarový (teda vile pana Babky a navrhnul to stejně nějakej jinej týpek - ten nespáchal sebevraždu a tak o něm veřejnost stejně neví), že je to škoda, že tam rostou ty tři stromy a balkón, ze kterýho skočila Lídy sestra není vidět. A já ho na základě toho, že už znám dva otravný geodety ze dvou částečně ignorovala, občas řekla slovo a co nejdřív vystoupila i když to znamenalo, že budu muset jít fakt rychle pěšky. Architektovi odcházím v půlce jeho monologu.
Jela jsem s Geodetem v busu, snažil se, mile vedl smalltalk. O škole, o tom co jsme se dozvěděli o vile Lídy Baarový (teda vile pana Babky a navrhnul to stejně nějakej jinej týpek - ten nespáchal sebevraždu a tak o něm veřejnost stejně neví), že je to škoda, že tam rostou ty tři stromy a balkón, ze kterýho skočila Lídy sestra není vidět. A já ho na základě toho, že už znám dva otravný geodety ze dvou částečně ignorovala, občas řekla slovo a co nejdřív vystoupila i když to znamenalo, že budu muset jít fakt rychle pěšky. Architektovi odcházím v půlce jeho monologu.
A těším se na lidi co poslouchám ráda, ale stejně si s nima pro jistotu píšu.
Sledovala jsem jak se zavírá hrob u kostelíka sv. Matěje.
Nemám ráda vločky, co se splachujou do záchoda. Ani toho kdo o nich píše básně.
Lidi se zvádnou po pár slovech proměnit v děsivej sliz.
Mám ráda parašutisty, co tak nějak dopadnou do písku. A karamelový latté. Lidi co zachraňujou papírama jiný lidi. Kameny, selfaktor... Čapka.
Ráda si stoupám na zeď a řvu na panorama Prahy svou báseň o dušený mrkvi, se kterou nikdy nevystoupím na Slamu.
Ráda si stoupám na zeď a řvu na panorama Prahy svou báseň o dušený mrkvi, se kterou nikdy nevystoupím na Slamu.
Všechno se dá publikovat optimisticky, vynechat úzkost z příběhu, protože to co se neřekne nahlas se nestalo. A historie je subjektivní umění.
Je to špatně, že nejsem na straně feministek?
Že se mi zdá o tom, jak jsem si omylem koupila obličej Trampa, co mrká jedním okem a nebo chodím ve snu po poli?
Že i když mám připraveno spousty zajímavej článků o něčem a s obrázkama mám radši tohle, co píšu když mám spát?
Apeluju na všechny děti v prenatálním stádiu, které mě poslouchají: nevěřte nikomu. Nechoďte sem.
Marek Šindelka: Mapa Anny
Komentáře
Okomentovat