Proč je jednodušší ztotožnit se s Mefistofelem než s Faustem?

(tak takhle to teď je, místo vyšinutech básní píšu eseje a tenhle mám zrovna ráda)

Hier bin ich Mensch, hier darf ich’s sein!
(„Zde člověk jsem, zde smím jím být!“)

Mojí dušičce lahodí, že jí někdo polituje v nebi 

Budu zkoumat sebe naivního čtenáře, který čelí tváří v tvář Faustovi a Mefistofelovi rozděluje svoje sympatie a snad je občas i utopen v obdivu a dokonce i závisti. Čtenáře, který nechává bez dozoru všechny choutky a pohnutky mysli, která mermomocí chce svoje místo v příběhu. A kdyby tam to místo měla, chtěla by být asi raději Mefistofelem. Snad je to tím, že ho poznám jako prvního na takovém pro něj kontrastním místě jako je nebe. Nebe kam člověk vzhlíží a vznešeného nedohledna se táže, zda se mu splní jeho tajná přání. Tam v nedosažitelném nebi se v mýtických příbězích diskutuje o osudech lidstva. A najednou do Nebe, toho vznešeném příbytku jediného Boha, kde zní patetické zpěvy andělů, vpadne hulvát Mefistofeles.  Je to jako, když vzorný žák trpící pod přísným učitelem obdivuje třídního drzouna, který se učiteli s vtipem vzepře. Jako ten uondaný žák lnu v této scéně k Mefistofelovi, mojí dušičce lahodí, že jí někdo polituje v nebi, i když je ten někdo čert. Vždyť tak má častá otázka, která snad i ateistovi občas vypadne z úst: „Bože, proč?“ konečně svého obhájce tváří tvář Bohu.

Ale proč se můžu rozhodnout, že je pro mě představitelnější být démonem než člověkem? Vážím si života, užívám si ho… Ano a to užívání je přesně Mefistofeles, první co se Faustovi snaží vnutit je zábava v Auerbachově sklepě. Oproti tomu je pro Fausta „život těžkým břemenem“ a k tomu dodává „mně hořko být, jen smrti dychtiv jsem“ a opravdu chce vypít jed a následně lituje toho, že to neudělal. S Mefistofelem se vsází o dvě věci o pohodlí („Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi, v tu chvíli, libo-li, mě sraz!“) a o užívání si krásy života („Když okamžik mě zvábí k slovu: / Jsi tolik krásný! prodli jen – / pak si mě sevři do okovů, / ó, pak chci rád být utracen!“) Jeho asketická touha po jakémsi mechanickém nepřirozeném životě je hrozně nesympatická. Jako by tím myslel „Hlavně, abych ten život měl rychle za sebou“.

Nepochopený Faust, nebohý Mefistofeles

To co mě odrazuje od Fausta je vlastně nepochopení jeho soužení, neporozumění jeho touhy zároveň nebýt, zničit se a zároveň dosáhnout takových zkušeností jako celé lidstvo: „bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se / a nakonec jak lidstvo, roztříštil se“. Chce se oprostit od individuality? Od něčeho co je pro člověka v naší době hlavní touhou. Oproti Faustovi je Mefistofeles ve své bujaré cyničnosti lidštější, přirozenější. Sice vše neguje, ale svoje postavení si užívá. Třeba, když přemluví příšerné Forkyady, aby se se mohl převtělit do podoby jedné z nich, je vyloženě nadšený: „Fi, hermafroditů mi budou lát“ a škodolibě s očekáváním povedeného žertíku, že se mu podaří zlekat ďábly, běží do pekla. Vladimír Just o něm uvažuje jako o sofistovy podle Platona a zároveň jako o „užitečném Bláznu (Schalk), jenž humorem prověřuje svět“ v císařském paláci, na začátku druhého dílu, je přiveden jako „smělý blázen“ posléze získá postavení šaška, Mefistofeles je nutným komikem v dramatu. Pokud se nejvyšší démon ocitne v pozici komika, trpí tím jeho vážnost, anebo je o to zákeřnější?

Jeden z podnadpisů Dějin ošklivosti zní: Od vzbouřeného Satana k nebohému Mefistofelovi. Proč je nebohý? Za část může jeho vnější proměna. Už není žádnou na pohled děsivou démonickou silou, objevující se v nadlidské velikosti v plamenech. Nemá ani rohy, ohon a drápy protože, jak sám říká čarodějnici: „kultura olízla teď celý svět; i sama čerta naposled“ už ani se nenazývá Satanášem ale baronem, vždyť i Faustovi se ve studovně představí jako kavalír v docela obyčejném plášti. A proto je v něm možné najít i zalíbení, vždyť už jen občasné čenichání ho dělí od šarmantního Lorda Henryho Wottona, pokušitele Doriana Greye. Být ďáblem už neznamená být děsivým na pohled a metat plameny, ale znamená to být na pohled obyčejným jen úlisným a zákeřným ve svých skutcích, a tím pádem splynout s malostí lidí.  Sám o sobě říká, že je „síly díl (…) jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“ on se vlastně podceňuje, sám uznává, že není celiství. Podléhá nějakému vyššímu záměru, snad i Bohu, protože byl nakonec poražen „na stará kolena ošizen“.

Všechno je Nic a být Faustem dá moc práce!

 „Ne, ne! Neb čert je egoista / a zbůhdarma se dozajista / nebude starat o zisk náš.“ Ale i přesto, že je sobecký, se v jedné chvíli zdá, jakože má o Fausta starost a ochraňuje (si) ho, varuje ho a odrazuje před vstupem do pohanského podsvětí k Matkám „Tušíš, co je to poušť a osamění?“ ale Faust se nedá odradit: „Však to už probádáme. Rychle! Vpřed! / V tvém nic, jak doufám, najdu všechen svět.“ Bratránek ve svém Výkladu Fausta předkládá, že hlavním světonázorem Mefistofela je že „vše co vzniká, je odsouzeno k zániku, že vznikání je pouze nesmyslná proměna tvarů, že pravou skutečností, pravou podstatou je Nic“ a on sám je „činné uplatnění čisté podstaty Ničeho“. Nihilista, který omylem dokazuje opak svého přesvědčení, díky němu vznikl Homunkulus, díky němu měl Faust s Helenou syna. Faust od něj celou dobu čerpá poznatky, hledá svou „pravou niternost“ což je moc vznešený pojem, pro označení všech jeho úletů. Jak Markétka, tak Helena mu umírají, mizí v náručí. Hledá podstatu všelidskosti a najde dvě strastiplné, tragické touhy.

Chtít nedosažitelné, tak moc až se to splní, nehledě na to, že kvůli tomu ztratím svou duši, to je to co obdivuji na Faustovi. Nelze říct, že by to byla cílevědomost, spíš naprostá rezignace a tvrdohlavost natruc dokázat, že žádný požitek není dostatečný. Faust sám ve studovně začal jako nihilista a postupně, když čelil zážitkům, našel nějaké podivné uspokojení životem. Zato Mefistofeles začal jako nihilista s nadsázkou, jen tak šprýmem, popichováním Boha, postupně ho to začalo bavit, ve svém vrcholném okamžiku nechal kopat Faustovi hrob, aby pak spadl hlouběji než Faust na začátku do své porážky, které nerozumí.

Skončit jako Mefistofeles, nadobro rozum ztratit, být po celý život přesvědčen o své pravdě, prožít zjednodušený sobecký život, nebo se oddat komplikovanému rozervanému nitru jako Faust, nebýt si jistý sám sebou, nechat se vláčet nepochopitelnou touhou po nejkrásnějším, naprosto nedosažitelném a na konci mít zvláštní slastný, ale vlastně tragický pocit naplnění a pochopení? Ztotožnit se s Mefistofelem je prostě jen jednodušší, momentálně bezpečnější spolehnutí se na neexistující jistoty. Cítit se Faustem znamená přiznat si svou zoufalost a bojovat proti ní.

LITERATURA

BRATRÁNEK, František Tomáš. Výklad Goethova Fausta. přel. Vladimír Loužil. Praha : Odeon, 1982.

ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha : Argo, 2007.

GOETHE, Johann Wolfgang. Faust, První díl tragédie, přel. Otokar Fischer. Praha ­: Artur, 2013.

GOETHE, Johann Wolfgang. Faust, Druhý díl tragédie, přel. Otokar Fischer. Praha ­: Artur, 2013.

JUST, Vladimír. „Druhá ouvertura a povaha ďábla“ in Faust jako stav zadlužení: Desetkrát o Faustovi, pokaždé jinak. Praha : Karolinum, 2014.