Listy Evě

Poznala jsem čtyři nový lidi a povídali jsme si. Každej se mě zeptal, co poslouchám a vlastně je to nezajímalo. 

Jednou jsem se ptala já a zajímalo mě to.

Vypadá jako neškodná otázka: Co vlastně posloucháš? 

Není zas tak neškodná...

Díky ní jsem zjistlila, co je to Čokovoko. Začala jsem tím, že jsem si při žehlení pustila Sebevraždu. 

A protože jsem se s novou kamarádkou alias Čokovokolover setkávala celkem často, slyšela jsem je taky často. Tvrdila jsem, že nevím jestli je to hrozný nebo úžasný (nechtěla jsem jí vyplašit a o zajímavé kamarádky je někdy nouze), ale v hlavě mi blikal rudej neon 'Víc už ne!' 

A pak když jseme seděli sami v čajovně a ona do tý mlhavý transcendentní atmosféry pustila povědomej beat. Moje ukolébaný nitro, po čtrnácti dnech intenzivní masáže, podlehlo a konečně začalo pečlivě poslouchat. Taky jsem konečně přišla no to, že když se do vodnice naleje mlíko tak... nás samozřejmě zajímá hustej kouř, žejo?

Už se zabíjím, už si zvoním hranu. -Sebevražda  Skutečně Hemingway? 

No někdy se tam najdou i nějaký intelektuální narážky, ale hlavně je tam spousty avangardních výžbleptů. 

Buď můj džungarský křeček,

 i když má duše je plná břeček.

-Buď můj

Chci být zas jedna z vás,

 jeden z trsu irelevantní ananas.

 -Sláva

Jen se oholím, na buchtě rostou zas drny. 

Nejsem Ježíš, ale cítím ty trny. 

-Sebevražda

Když mě bude chtít poznat zevnitř,

 tak mě vykuchá.

 -Brno

Čokoděti si v kašně hrají, 

jejich matky ti parfémy prodají. 

-Jaro 

To asi není zrovna to nejlepší, ale už se mi to v Plzni stalo několikrát. Neodbytná čokopaní mi div parfém nestrčila do - tašky, jen abych jí ho už nemohla vrátit. Plzeň jak Brno. 

Všude po chodbách se linul silný prdelní pach. Vypadalo to, jako když se medvěd přežral borůvek a zapil to dvěma flaškama jaru. Václav Kahuda: Proudy