Vzrušené tance

Dům č. p.

Ráno, ale lampy ještě svítily, takže noc. Sněžilo poprvé za dlouho dobu. Šla pevně a rozhodně za svým cílem, strašně paličatá… Ale ten pocit dobrodružství se nedal zastavit. Našla ty dveře z tmavého dřeva a rampouchy pod zvonkem ještě umocňovaly pocit chladu.

Celý dům spal. Zvoní zvonek.

„To se mi jen zdá“, pomyslel si Pan a převalil se na druhý bok. 

Paní otevře oči. Překlápěcí hodiny, sběratelský kousek, na nočním stolku ukazovaly 06:45:09. Zvoní zvonek.

06:46:09 „Crrrrr!“, už po třetí. „Na vteřinu pravidelně.“ Jestli se to povede i při dalším, jdu otevřít.
Šeptala si: „Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet…“ a počítala si na zmrzlých prstech. V téhle rodině oslňovala přesnost, jako jízdní řád, jako uspořádaná knihovna, jako Smrť, jedině tak přijdou otevřít.

Paní nespouštěla oči z budíku. 6:47:09 „O flašku, že to prošvihne“
„Klidně.“
Pleskla spodní destička pátého okýnka, objevila se nožička jedničky. Paní se na milisekundu zaradovala

z vítězství.

Zmáčkla ohmatané tlačítko po čtvrté. 

Výraz Paní se změnil. Vrzla postel a prohlubeň v matraci po jejím muži byla už skoro zaplněná. Pan, zvědavý, kdo je ten nezvaný host, pospíchal po chodbě.

Slyšela bačkory pravidelně pleskající o schody, klíč v zámku, cvaknutí a závan známé vůně. Dveře byly otevřené.

„Dobrý den, je doma-“, převalovala jméno po jazyku, jako by ho říkala poprvé „-Honza?“

Výraz Pana: Kdo si? Co tu chceš?

„No, on slíbil, že se přijde podívat, teda asi to slíbil a nepřišel a tak jsem přišla já…“

Nejstrašidelnější cesta po schodech lemovaných sochama ve výklencích. Schody končí u okna,

kde je Panenka Marie. Panenka Marie se vždy dívá.

A vedle ní Paní v pyžamu.
Vykoktala omluvu, poklonu, omluvu znova.
„Mám ho probudit?“ řekla Paní, když už se jí ranní rozhovor zdál příliš dlouhý.
„Já ho probudím sama.“

Vešla do pokoje, zavřela dveře. Stála vedle piána a mžourala do tmy směr postel. Skvělý, fakt skvělý…

a teď jako budu dělat co? Jsem tam, kde jsem chtěla být a dál? Zas jsem se dostala k díře, na okraj propasti, na konec dál už plán nebyl, tady končil, ale čas plynul dál. Ten plán, to byla celá ona. Jen si odškrtla -přijít jako nezvaný host v noci. Nebyla to láska, to co jí sem přivedla. Byla to jen touha mít zajímavej konec velkého večera. Nebo že by snad chěla, aby byl jeho součástí?

„Já věděl, že si to ty.“ chraplavý rozespalý 3/202 konečně přestal předstírat spánek.

Lehla si k němu, políbil jí.

„Jégr, viď?“

                  

                                                       Breakfast at Tiffany's (1961) 

Bála se neznámé moci krysařovy, které dobře nechápala, ale které podléhala chvílemi. Bála se a milovala svou bázeň. Milovala také krysaře. 

Milovala také dlouhého Kristiána? Snad ho milovala včera. Snad ho bude milovat zítra. Ale nyní ho nebylo v této síni. Ani v jejím srdci ho nebylo. Nikdo nedovedl milovat jako Agnes a nikdo nedovedl tak zapomínati.       Viktor Dyk: Krysař